„Hele, nekřič tak (nahlas)!“  jako pingpongový míček se vrací zpátky drsná odpověď! - - -

„Psst, tiše, vedle spí dítě!“ - v tom  okamžiku všichni chodí po špičkách! - - -

Jak pro „křičet“ tak pro "nahlas“ a též pro „tiše“ je v mozku vypínač, který spíná, jakmile je o něm řeč. Pro „ne“ nemáme žádný spínač, protože „ne“ si nemůžeme představit jako něco konkrétního (věc, činnost). Proto „nekřič tak (nahlas)!“ vyvolá hlasitý křik, protože se zapínají všechny vypínače pro „nahlas“ a „křičet“. Kdo se přesto udrží a NEzačne křičet, ten už musí být opravdu svým pánem.

Tento neblahý „vadný obvod“, který spouštíme zápornými příkazovými větami, vede k nešťastnému výchovnému principu: „buď budeš poslouchat nebo ti to vysvětlím ručně“. Protože jen opravdový strach může zastavit, co slovní podnět již uvedl do pohybu!

Co platí pro sluch, se stejně projevuje u zrakových vjemů když např. pravopisné chyby pěkně označíme (=vyzdvihneme) červenou barvou. K tomu je taky zapotřebí pořádný strach ze špatných známek, abychom se takové chyby vyvarovali.

Přitom by bylo všechno mnohem jednodušší, kdybychom od pouhého mluvení o tom (a podtrhávání toho), co dělat nemáme, přistoupili přímo k tomu, co dělat máme.