Tento požitek vůbec není narušen střelbou, ranami dýky ani rdoušením ani ničím jiným, co můžeme na obrazovce vidět. Naopak: to všechno nás přeci chrání před nudou!
Když Pavlov ukázal svému psu buřt, řinuly se mu z tlamy sliny. Kdo má psa, zná to.
Slintal už takhle tvůj pes, zatímco s odevzdáním naslouchal zvonění kostelních zvonů? No, Pavlov jednoduše nechal po určitý čas při každém buřtu zvonit zvonek. Výsledek: buřtu již poté nebylo vůbec zapotřebí. Zvoneček... a pes skoro pošel touhou po zvuku zvonku a sliny se mu jen řinuly.
Odehrávají-li se věci znovu a znovu současně, pak v mozku srostou dohromady a my už je nedokážeme prožívat odděleně – a přesně takový (elektrický) „obvod“ se vytváří mezi požitkem a násilím, když před obrazovkou konzumujeme obojí zároveň!
POZOR! POZOR! Konzumování násilností na obrazovce klade v mozku časované bomby s elektrickým zkratem: mladiství šílení střelci, kteří jsou jinak líčení jako přátelští a ochotní lidé, nyní popisují, že neměli v úmyslu někoho zabít, ovšem nemohli odolat mylně krásnému pocitu, který je nutil pokračovat!
