Ruce se křečovitě drží skřípajících větví; vyškrábeš se z posledních sil na rozdrásanou trávu,- - zatímco řev slábne při pádu do hlubiny a po tupém nárazu zaniká…
Reflex! Zázrak naprosté jednolitosti síly a pohybu, která dokáže, co bychom sami nikdy nedokázali; zachrání nám život, když nás opouštějí smysly a nastává noc. To byl před tisíci lety nejvyšší ze všech cílů!
Dnes jemná hudba prosakuje skrze měkký molitan, který se tulí do našich ušních boltců, a zatímco příjemná vůně Cafe latte proniká do nosu, rozevírá se před námi propast zítřejší zkoušky: Vím, že na jejím výsledku všechno závisí; je to poslední šance… Cítím se stále menší, nemohu udržet myšlenky pohromadě; lícní svaly pracují, ruce svírají opěradlo židle, zatínám prsty na nohou a v mé hlavě se zatmívá. Před tisíci lety to bylo v pořádku, neboť pak mohly reflexy začít dokonale a nerušeně účinkovat. Ale ani zatnuté prsty a pěsti za mě zítra zkoušku nesloží… Kde je ten zatracený vypínač? Kdo zhasnul v mé hlavě? Přesně ten samý mechanismus,
který napomáhal našemu vývoji, dnes způsobuje náš pád!! Stres vytahuje šedou kůru mozkovou ze zásuvky a trvá-li dlouho, buňky dokonce odumírají!
Proto:
1.Krok: Je třeba posilovat sebedůvěru a víru ve vlastní schopnosti, aby vypínač v mozku zůstal zapnutý a neseděli jsme zničehonic potmě.
2. Krok: Učení se
Kdo by si myslel, že je nejdříve třeba na člověka pořádně zatlačit a že se následkem toho rozvine jeho sebedůvěra, ten by měl pravdu … kdyby žil v době kamenné ...
